Moje životní cesta byla vždy klikatá. Co jsem ale věděla odmalička, bylo to, že chci ranč a koně. To jsem věděla asi od pěti let. Byl to ale nesplnitelný sen. 

Vyrůstala jsem v Opavě, v paneláku na sídlišti. Veškerý volný čas jsem trávila čtením Mayovek, výrobou Apačských čelenek nebo mokasín z jelenice, touláním se kolem řeky a rozhovory se stromy, vodou a oblaky. Magor děcko...

Většinu času ve škole jsem stále jen kreslila koně na všechny stránky mých sešitů a snila o širých prériích a o mém vlastním nádherném koni. Jezdila jsem na kole značky Pionýr s větrem ve vlasech a nazývala jsem ho Hátatitlá. Pár let zametání stájí a neúspěšné pokusy stát se hvězdou voltiže v JK Opava-Kateřinky mě neodradily. Čas u koní byl stejně vždycky ten nejlepší.

Postupně přišel Vinnetou, Malý Velký Muž, Tanec s Vlky... Kmen Siouxů je statečný a dobře svůj kraj zná.... v tom jsem vyrůstala a o tom jsem snila u táborových ohňů.

Pak přišla vysoká škola, děti... práce. Život takový, jak se žít má. Sny vyšuměly. Nebyl čas. 

Všechno se změnilo s mým přestěhováním na Jižní Moravu, kde jsem se k těm koním konečně zase dostala. Nejdřív to byly turistické vyjížďky v Olšanech u Ladě Skřivánka, pak spanilé jízdy na Kopaninách s Broňou a jeho eskadrou po kraji pod Kojálem, samostatné jízdy na Beethovenovi Báry Fatkové, stáj v Letonicích u Káji Šmedka a jeho super Kevin a Cessy, - A??

ANO. Vlastní kůň. Konečně. Lidi, mně se ten sen SPLNIL!!! Bože, dík. 

Kromě toho, že jsem směla být ženou a matkou (i když jsem vždycky chtěla být spíš cowboy a přítel Indiánů) mně nikdy v životě nepotkalo nic lepšího, než koně. Posedla mě obrovská touha, závislost, psychická porucha, která nyní propukla naplno. 

Za tímto snem jsem šla tak daleko, až jsme s mým manželem došli do Krasové, kde se našel kus země pro nás a naše koně. A tady jsme ten náš malý ranč postavili. A tady trávíme v našem úžasném domově ty nejkrásnější chvíle spolu a s našimi koňmi. Je to báječné. Jenom už nemám čas chodit do práce, tak jsem s tím praštila a věnuju se koním naplno.

Není vše dokonalé, pořád je moc práce a někdy je to hodně těžké, když člověku není dobře, přijde nemoc, bolí záda a je mráz a tma a fučí severák, a pak zas bláto a leje jak z konve , je vedro, je hic a všude prach a štěrk a udusaná hlína - a koně na mě řehtají a vítají mě a těší se na žrádlo :--) 

Ale nestěžuju si. Nikdy bych neměnila. Ty koně mi za to stojí. Přece jsem právě po tomhle toužila celý život...

HOWGH!